Shetland Sheepdog - Sheltie AIDA, Adélka Chlupaté Štěstí

Tak jo, tak já vám napíšu jak jsem přestala poslouchat a panička objevila skvělou louku.

            Asi jsem měla falešnou březost nebo co, podle paničky. Doma jsem byla přítulná jako kočička, chodila spát přímo paničce na obličej, a nosila jí hračky. Jídlo mě přestalo zajímat a ňamky taky. Hračky jsem nosila něžně a kňučela jsem, dokud si je ode mě panička nepřebrala a neschovala je. To jsem hned na pět minut v klidu usla, ale pak mě neklid znovu probudil a hledala jsem další hračky, abych jí je přinesla do péče.

 Ještě tak kopat míček na zahradě, ale když mě jednoho dne opět pustili na louce, nemohli mě přivolat. Koukali jako blázni, protože jsem předtím dokonale zvládala „ke mně“ a když jsem byla jóó zaujatá nějakou smradomyší, tak prostě houkli „ňamka“ a já pokaždé přiběhla. Jenže ze dne na den – světe div se – bylo po všem co jsem znala. Otevřel se mi svět, ve kterým mě nikdo nedohoní, nikdo mi neporučí, nemůže mě nachytat….prostě stačí odepnout vodítko a pláchnu.

            No a panička byla s tim svým pupkem tak zoufalá, že mě neovládá, když se sotva plazí po louce za pánem, prý bych vběhla pod auto, sežral mě rotvajler, utekla bych, srazila cyklistu a další katastrofy a že by to nepřežila. Párkrát to zkusili, jestli nemám jen blbej den, ale pokaždé jsem prostě zdrhla a zdálky se koukala, jak bezmocně volají a pískají. Až se panička naštvala, že takhle prý akorát používají povely nadarmo, a vyhlásila embargo na vycházky. Doma přemýšlela, co se mnou a jestli se zeptá na netu zkušenějších, a pak odkudsi vytáhla předlouhou šňůru, na který jsme vyrazili.

            Zuzka musela zůstat doma. Šňůra se všem motala pod nohy, druhej konec držel pán protože panička dala přednost tancovat ve smyčkách, který se tvořily uprostřed šňůry, a když zavolal a já se na druhým konci jen ušklíbla a nepřicházela jsem, tak mě prostě přitáh k sobě. Vůbec se mi to nelíbilo. Panička taky pořídila pořádnou píšťalu a před každým přitažením pískala jak o život. Pletly se mi do toho nožky, tak jsem nakonec podlehla a raději běžela po povelu sama, protože pán se se mnou nemazlil.

            Jenže ten den jsme zároveň objevili skvělou louku. Bez lidí, bez aut, bez zvěře i myší, a totálně bez klíšťat. A dalo se tam přitom dojet autem, takže kdyby paničku zlobil pupík, může jí pán hned naložit a odjet s ní. Ta louka se jim oběma tak líbila, že jsme tam jeli příště všichni, i Zuzka, a dostaly jsme volno obě. Panička zakázala pánovi mě přivolávat, prý mě nechají ať se vyběhám a zkusí, jestli přijdu sama. Pod heslem: povel nesmí ani jednou vyjít naprázdno. Tady se mi prý nic nestane a tak mě budou ignorovat. Zuzka mě uhonila a panička mě ignorovala tak dokonale, že jsem se raději táhla sto metrů od nich a pozorovala je, když už jsem nemohla. Nakonec jsem chodila až k nim, nikdo mě nevolal. Protože mi nedali předtím najíst, do auta jsem šla za piškot. Přece jen…na týhle louce moc myší není a tak jsem se nemohla obstarat jako na Shetlandách….

            A za pár dní jsme tam jeli všichni na ryby. Tři hodiny pán házel do vody návnadu a tři hodiny ho ty ryby ignorovaly. Panička pořád něco požírala, drobila, a dělila se o drobky. Zuzka tam taky měla svojí mističku, a mě si nikdo nevšímal. Asi mi to až bylo líto. Nakonec panička vytáhla i moje granulky a občas mi dvě tři dala, ale jinak si mě nevšímala. Nakonec jsem seděla u pána u prutů a Zuza ležela nad břehem. Prostě paráda. Ani jsem si nevšímla, že později když nás panička se Zuzkou vzala na louku a řekla „běhejte“ a my běhaly, že se vracím po zapískání. Ale Zuza letí jak třeštidlo, tak letim za ní.

            Skutečná březost se u mě vyvrátila, panička si mě nechala zkontrolovat. Prý nebude mít jinak klid na svojí vlastní březost, ačkoliv ví, že jsem s pejskem nebyla, tak prý mě přece jen neměla ve dne v noci na očích. To je pravda, občas jsem odjížděla s pánem, a to moje hárání dvakrát za dva měsíce, to jí taky znejistělo. Prý jsem mohla hárat i třikrát, když je to takhle, prý si třeba ani nevšimla. Ale už nejsem doma taková přítula a nenosim hračky do postele, nekňučim dokud je neschovají, a opět žeru svojí večeři. Ne tak nenažraně, ale žeru. A piškoty – nevim teda jak by mě na ně přilákali mezi lidma, ale na tý prázdný louce to funguje.

            Panička mě pokaždé zkoukne jestli nemám klíště, a když dodneška nenašla po vycházce ani jediný (jedno teda jo, ale mrtvý), prohlásila, že to je nejlepší louka co objevili a chodíme tam pořád. Pokaždé tvrdí, že příště už možná nepůjde s náma, protože bude muset zůstat v porodnici, ale zatím se plouží dál….Každej den vytírá a kope mi míček, prý si mě musí užít. Občas se plouží pomaleji než šnek, ale já už něco tušim. Tůhle jsem od sousedů slyšela kňourání lidskýho mláděte a tak mě to rozhodilo, že jsem začla kňučet taky. Doma poctivě hlásim všechny vosy co najdu a jednou už jsem si lehla pod tu postýlku se zaoblenou základnou, tu, co se dá kolíbat….

            Prý budu skvělá hlídačka….a budu hlásit všechno, co se mi nebude pozdávat…