Shetland Sheepdog - Sheltie AIDA, Adélka Chlupaté Štěstí

Možná to někomu přijde hloupé, ale nikdy jsem o šeltiích nečetla a nevěděla, že něco takového existuje. V časopisech jsem si všímala plemen běžných a všichni okolo mně zase chovají lovecká plemena.

Pak jsem jednou došla k tomu, že mám málo pohybu, a vyrazila s fenečkou jezevčíka na trénink agility. Žádné jiné ambice než jak se trochu protáhnout a vyblbnout jsem neměla, ale přece jenom mi pak přišlo líto, že když už tam jezdíme takovou dálku, tak s tou naší (vlastně půjčenou od rodičů) klobáskou nemůžu cvičit všechno. Nechtěla jsem jí ublížit na zádíčka. Ale díky kontaktu tam jsem se ocitla na agility závodech a tam uviděla NĚCO péřového, s bílou čárkou od nosu až nahoru mezi uši, s malýma a bystrýma očkama, a hned jsem se do toho zamilovala. Bylo to nádherné štěňátko šeltie.

 

Od té doby jsem na ní nemohla zapomenout. Připadalo mi, že najednou nejsem celá a musím to péřové stvoření mít, jinak už zůstanu pořád rozpolcená. Nejdřív jsem na pokračující závody kdekoho táhla a ukazovala, co jsem objevila. Nikdo nebyl moc nadšený, ale já byla tak unesená, že jsem je považovala za slepé. V knížkách a encyklopediích jsem studovala jakou má tohle plemeno povahu a všechno přesně zapadlo do toho, co jsem od něj očekávala už od pohledu. Tohle jsem prostě já v psím vydání. A začal hon na trikolórní fenečku.

Zjistila jsem, že to štěně s bílou čárkou mělo výjimečnou kresbu a ostatní trikolóry můžou vypadat opravdu různorodě. Nechala jsem si také poradit, že bude lepší zlatá barva a tmavá očka, jelikož prý takový pejsek s vyrovnanou pigmentací má menší riziko, že se u něj rozvinou kožní nebo oční problémy. Jakožto chovatel začátečník jsem si nechala poradit i v tom, že mám zvolit štěně z osvědčené a seriózní chovné stanice, s PP a po dobrých rodičích. Přiznám se, že mi bylo úplně jedno jestli bude pejsek výstavní nebo ne a jestli má PP nebo ne, ale opět s ohledem na jistotu a zdraví budoucího člena rodiny jsem se touto radou řídila.

 

Po pár neúspěšných kontaktech a bezvýsledném hledání zlaté fenky, kterou můžu mít co nejdříve, abych si jí nepřivedla až na zimu, jsem objevila vrh po Peggynce, a dokonce v kraji. Zbyla v něm volná ještě jedna poslední zlatá fenečka, nebyl důvod vybírat. Líbí se mi celá zlatá hlavička, ale netrvala bych snad na ničem. Adélky sestřičky už byly rezervované, a naštěstí na mě „zbyla“ přesně taková holka, jaká se mi nejvíc líbila: celozlatá hlavička, nenápadný bílý límeček, a navíc mě upoutala její jedna celá bílá nožička a kresba „Z“ zezadu za krkem. Zamluvení proběhlo úspěšně a na zahrádce se začala stavět „psí residence“, boudička pod střechou v suchém koutě, s předsíní, zateplená osmicentimetrovým fasádním polystyrenem. Víko je sklopné abych jí mohla snadno vyklízet. Tam měla moje holka bydlet, až budeme v práci. Pak přišly na řadu pelíšky, do každého patra domu, misky, vodítka, a první hračka.

 

Po příjezdu do nového domova zamířila moje zlatá koulička rovnou pod gauč, ani se nemusela shýbat. Ukázala jsem jí sice pelíšek, misku i hračku, ale neměla zájem a hračky se lekla. Pod gaučem se cítila zřejmě tak v bezpečí, že zatímco já v patře skrz všechny otevřené dveře celou noc naslouchala jestli bude brečet a nezamhouřila jsem oko, tak ona byla celou noc zticha a ráno se na nás jen přišla podívat, když jsme sešli do přízemí. Když jsem jí řekla Ádo, bylo mi to zakázáno a tak jsem z Ády rázem udělala Aidu, po fence kterou jako malá měla moje mamka.

Aida zcela suverénně a rozhodně čím dál častěji opouštěla podgaučí a plavně běhala k misce, kde jí přece jen zachutnalo a každé ráno začala víc a víc radostně reagovat na náš příchod dolů.

 

V následujících 2 týdnech jsme jí ukázali boudičku bez víka i bez přepážky, a dali jí tam vepřové ucho. Stačilo se sklonit nad boudu a zavolat zevnitř. Postupně dostala jak víko, tak přepážku, a nakonec koberec na vchod. Dostala spoustu hraček a učila se být v zahrádce na pár hodin sama. Během pár dní si spinkala uvnitř nebo pochodovala majetnicky po trávníku. Po pár týdnech jsem začala chodit do práce a Aidička zůstávala sama delší dobu, ale zajistila jsem jí párkrát denně „kontrolu“ v podobě taťky, který se jezdil dívat, že je vše ok a mou zlatou holčičku trochu rozptýlil. Když jsem se vrátila z práce a měla Aidu doma, produkovala loužičky skoro každou půlhodinu, a ráno jsem v přízemí nacházela taky bezpočet záchodků. Nosila jsem jí tedy co chvíli ven a odměňovala jí za loužičky, a ona se brzo naučila čůrat na povel a chodit ke dveřím.

 

Dokud jí bylo tak pár kilo do ruky, všichni se smáli jejím pokusům o štěkot. Já už ale věděla, že šeltičky uštěkané jsou a začala jsem tušit, že tu mojí to bude bavit. Záhy se začala stavět proti nám a „něco nám říkala“, ať už to bylo: Koukej mi házet míček, Mám prázdnou mističku nebo Tady se nic neděje a je tu nuda. První pokusy o usměrnění nechápala, zvýšený hlas brala jako výzvu kdo koho překřičí. Musím přiznat, že někdy už jsme z ní byli docela zoufalí, a taky jsem nevěděla jak usměrnit pejska o kterém píšou že se trestat nemá, že je příliš citlivý. Naštěstí se ukázalo, že Aida taková netýkavka není. Spolu s tím jak jí rostla sebejistota, a kromě štěkotu nám chodila po nábytku a dobývala se k talíři, jsme začali přitvrzovat. Asi jsme nakonec ten kompromis našli, protože nikdy neodešla trucovat na místo a časem se naučila způsobně sedět a jen na nás při jídle koukat, a hlavně na nás nekřičet.

 

Na začátku prosince jsme vyrazili na farmu, kde se měla Aida poprvé setkat s hospodářskými zvířaty. Psy i děti jsme jí ukazovali od malička, a teď přišla ta chvíle, kdy jsme čekali jestli a jak se projeví její pastevecké pudy. Byli tam koně, ovce, kozy, holubi, slepice, husy, kočky, no prostě všechno. Fotky jsou v galerii, nejzajímavější byla samosebou drůbež. Chtěli jsme pokračovat a za čas to znovu zkusit, první návštěvu jsme brali jen jako seznamování. Ale nastaly u nás v rodině změny a tak Aida už na farmu kvůli pasení nejela. Když jsme konečně po dlouhé době dorazili, vyblbla se snad s každým zvířetem, které bylo ochotné se s ní honit. O pastevectví bych v téhle souvislosti už nemluvila.