Jak je to s tou naší novou "rodinou"
Takže:
Panička začla najednou stonat po tom, aby malému synkovi koupila morče. Myslela, že jednoduše zajde do zverimexu, a nakoupí. Připravila klec, základní věci, a vyrazila. Jenže...narazila.
Požadavky zas nebyly tak velké, měla to být samička, s tmavým okem, jakékoliv barvy, která by jí padla do oka. Chtěla obyčejné hladkosrsté, ne ty vydrblíny rozetové...Začla v místě, ale měli než kluky. Pak tedy o víkendu vyrazili všichni autem, sjeli (čtete dobře) čtyři okresní města, a buď morčata neměli vůbec, nebo jen kluky či albíny s červeným okem. Nakonec po asi 200 km jízdy a poruše na autě 2.4. přivezli Wibru. Vibruje, proto Wibra. Samozřejmě, nechtěli rozetu, mají rozetu. Nechtěli zlatou šeltii, mají zlatou šeltii....ale ok, to je život, teď už zlatou šeltii milují a jinou by nechtěli, a tak si zamilují i rozetové morče.
Byla ve zverimexu v bedně s dalšími dvěma, to byla tříbarevná morčata, hladkosrstá. Jedno holka potvrzená, druhé nepotvrzená (panička tu druhou nezkoumala). Wibra se svým zbarvením a rozcuchem lišila, takže byla na ráně. Ačkoliv nekujala, narozdíl od těch druhých dvou. Ani nevypadala, že má radost, že byla zakoupena.....jenže to je právě ono, panička se rozhodla pro nejvíc plaché a jediné nekujavé morče - klasický sociální přístup. Nabídněte jí tři koně, a vybere si nejpajdavějšího a nejopelichanějšího, protože dle jejích slov: "o ty druhé se nebojím, ty si své obdivovatele najdou snadno".
Byla jak pápěří, vysloveně kostra potažená kůží, plachá a vypadala s těmi hroty z chlupů jak plachetnice. Panička ji zvážila prvně po týdnu, váha jí lítala okolo 400 g, nahoru dolů, občas nejedla vůbec. Panička jí chtěla připustit k nějakýmu ženichovi, až bude mít 500 g, tak jak se to má. Pak začla Wibra tloustnout.
2.5. panička na výstavě ušlechtilých morčat až v dalekém Hradci Králové koupila kluka plemene US Teddy, krásnýho agutiho s rodokmenem. Když se s ním po týdnu dostala domů, hned ho připustila k Wibře, o kterou se jí starala rodina. Wibra vypadala blahobytně, tak už jí nepřevažovala, a jednoduše oba chlupáče pustila k sobě do chodby.
Byl to úžasný tanec. Netečná Wibra, dosud jen dřepící a čumící, se roztančila, rozezpívala, no a ten kluk se rozbublal a začal chodit našponovaný jak na štaflích. Olizovali se, očichávali, tancovali, furt si notovali a broukali. Panička na ně vydržela koukat hodinu, obě morčata se z netečných tvorů před očima proměnila a měla oči jen pro sebe. Klučík Wibru nakonec i poskákal. Pak panička zakašlala, a morčata zkameněla a ztichla. Po pár minutách nehybného čumění jeden na druhého je panička z chodby konečně odnesla, velmi potěšena výsledkem seznamovacího sedánku.
Za týden panička drží Wibru za břicho, a z boků cítí pohyby a kopání. Je jasný, že Wibra je březí, a to ne s naším Sonnym Teddíkem, ale že je březí dávno před tím, než k nám Teddík Sonny dorazil. Měla za to, že Wibru obskočilo to tříbarevné morče ve zverimexu pár dní před koupí. Chudák Wibra zabřezla jako hodně mladá a pod váhou. Panička čekala tříbarevná miminka někdy na začátku června nejdříve. Spíš v polovině.
Pravidelně kontrolovala Wibře pohyby, a když si všimla, že Wibra už nemá ze společnosti Sonnyho takovou radost, nechávala ji samotnou. V noci bydleli o samotě, přes den spolu ve velkém akváriu ve výklenku nad mojí boudou. Pak odjela panička na psí výstavu, přes noc. V sobotu ráno zkontrolovala obě morčata, Sonnyho venku a Wibru doma, že jim nic nechybí a mají dost na dva dny, a odjela.
V neděli večer přijela, šla rychle zalít vyprahlé kytky, a cestou ze zahrady do předzahrádky, šla přes pokoj, a kouká, že Wibra má domek našikmo. Vzala za něj, že ho srovná, a k jejímu úžasu se po kleci rozběhli tři tvorové!! Jedna Wibra a dvě její miniatury. Bylo to velké překvapení, i šok. Wibru musel nakrýt její brácha už snad ve 4 týdnech. Obě miminka koukají, běhají, žerou pevnou stravu, Wibra vesele kojí. Jsou zdravá, silná a barevně opravdové kopie svojí maminky.
Bohužel, nebo možná bohudík, to Wibra zvládla sama, miminka jsou opravdu velká. Rodí se jen dvě, po vcelku dlouhém těhotenství. Dokonce může být delší než u psů, a rodí se méně mláďat než u psů. Zatímco štěňátka se ale rodí slepá a neumí chodit ani jíst pevnou stravu, morčátka se rodí hotová. Koukají už 2 týdny před porodem v děloze, mají už vyměněné mléčné zuby, druhý den jsou schopna žrát pevnou stravu, jsou chlupatá, běhají a jsou v porovnání s matkou jednoduše obrovská.
Pokud máte zájem mít mazlíka, ozvěte se. Panička ví, že se většinou kupují dětem, a nic proti tomu. Ale jen nezkušený dospělák si může myslet, že malé dítě se dokáže o zvíře postarat, takže hledáme domov u rozumných lidí, kteří ví, že o živého tvora se musí starat zletilá a rozumná osoba. Čistit bedýnku, pravidelně krmit, občas si něco přečíst nebo se aspoň na začátku informovat, jak se morčata chovají, co potřebují a co jim škodí. Nedávno panička pozorovala desetileté děti, jak dávají kosmonatický výcvik svému mazlíkovi laboratornímu potkanovi, chudákovi. Zamotaného do prostěradla ho nechaly létat vzduchem jak na centrifuze. Takže prosím o soudnost zájemců. Děti se s mazlíkem můžou mazlit, ale je zapotřebí aby dospěláci měli přehled, co se zvířeti děje. Živý tvor není hračkou pro naše děti, a pokud ho jako hračku dětem dáme, nenaučíme je tím vůbec nic, ani vztahu ke zvířatům.
Nyní se můžete podívat do Googlu galerie do alba Naši noví chlupáči. Jsou tam i miminka.
